Černokněžník Bukin

          U strmých skal na konci lesa se táhla bílá hustá mlha a mírně pršelo. Nebylo moc vidět na cestu ani skály. Ve vzduchu byl cítit vlhký vzduch a půda pod nohama byla trochu rozmáčená. Jediné, co se dalo v mlze rozeznat, byl tmavý vysoký strom.

         Jeho úzké, ale velmi dlouhé větve se roztahovaly široko do okolí, a když foukal vítr, větve sebou tak švihaly do vzduchu, že vypadaly jako přísné biče. Takové ty úzké biče, kterými vozka z povozu popohání koně, aby běžely ještě rychleji.

         Na tom místě bylo něco divného. Kolem dokola nerostly žádné rostliny nebo keře, nechodila sem ani žádná lesní zvěř. Vypadalo to, jako by strom vyzařoval do okolí špatnou energii. Jeho kůra byla slizká jako kůže hada, zřejmě z té vlhké mlhy.

        A tak ho časem obyvatelé lesa začali přezdívat Černokněžník Bukin. To proto, že to byl buk a měl zvláštní tmavě hnědou až černou barvu. Že by to byl opravdu nějaký zlý černokněžník a pomocí kouzel začaroval tuto část lesa i se skalami?

        Pravda byla ale taková, že strom Bukin se nechoval k ostatním moc přívětivě. On sám se považoval za jednoho z nejdůležitějších v lese, protože buky jsou prostě tááák potřebné, statné a vážené.

       A tak začal často urážet jiné stromy, rostliny, zvířátka i bylinky. Měl pocit, že vše ví nejlépe, a taky byl prostě pořád nespokojený. Pořád se mu něco nelíbilo, pořád viděl na ostatních nějaké chyby.

     Třeba jednoho dne, když tady ještě před mnoha lety pobíhaly srnky i veverky a povrch země byl pokrytý mechem, zelenou trávou nebo spadeným listím.

       V nedalekém sojčím hnízdě se zrovinka vylíhlo pět malých sojčat. Pokaždé, když se narodí mláďátko, celá příroda jásá, oslavuje a vítá nové členy na zemi. Malá sojčata byla čilá k světu, roztomilá, s roztřepenými pírky po tělíčku. Také byla hladová a kolem se ozývalo neustálé hlasité pípání a křikot: "kreč, kreč, kreč".

       Bukin byl už zase naštvaný a povolával na mámu sojku:

       "Co je to tady za hluk, to si je neumíte uklidnit? Takové hrozné ječení!"

 Když se malá sojčata učila létat, bylo opět slyšet:

       "To jsou ale nemehla, stačí přece párkrát zamávat křídly a už se letí. Proč jim to tak dlouho trvá."

      Máma sojka se samozřejmě nedala a své děti bránila. Ale nebylo to, co platné. Neustálé brblání a dohadování s Bukinem ji už přestalo bavit. Jakmile sojčata zesílila a uměla dobře létat, našli si prostě jiné místo v lese, kde se s ostatními obyvateli naopak radovali a vzájemně si pomáhali. Sojka, která je právem strážce lesa, především kvůli svému hlasitému křičení, které upozorní lesní zvěř na nebezpečí, byla potřebná kdekoliv.

        Nebo tenkrát, když se pavouček pokoutník odvážil tkát své pavučiny v jeho větvích. Stavění pavoučí sítě není žádná snadná věc. Každé větší semínko či šiška, co padá ze stromu, může pavučinu poničit a on musí pak pokaždé stavět další den novou a novou pavučinu. A pavouček pokoutník je měl opravdu nádherné. Jeho sítě byly široko daleko známé tím, že měly okouzlující a zajímavý tvar. Ale Bukin ho shazoval:

        "To se ti moc nepovedlo, máš to nakřivo". Místo aby byl šťastný a společně se radovali, zase láteřil.

       Ale to nejhorší se stalo tehdy, když rozhněval už i sluníčko. Byl krásný letní den, na nízkých keřících dozrávaly borůvky, vedle se červenaly lesní jahody a všude poletovaly včelky a motýli. V potůčku proudila čistá chladivá voda a sluneční paprsky pronikaly skrze koruny stromů. Svým teplem a světlem pomáhaly zeleným rostlinám vyrábět kyslík a všemu živému se v lese dařilo.

       Jen Bukin byl zase nevlídný:

      "To je hrozné, takové příšerné horko. To slunko tak ostře svítí, budu mít úplně suché listy. Celý den tolik světla, už aby byl večer, slunko zašlo a byla tma."

     TAK a teď už toho mělo i sluníčko právě dost. Celé měsíce a týdny seshora pozorovalo, co se to vlastně v lese u strmých skal děje. Pořád věřilo, že se Bukin polepší, že si uvědomí, že od sebe všechny nejenom odhání, ale že jim také ubližuje. Ale tak se nestalo. A tak se milé a mocné slunce rozhodlo:

       "Tobě, už svoji léčivou a uzdravující sílu posílat nebudu."

        Tam kde nesvítí slunce, není dostatek světla a tepla, není čerstvý vzduch, tam se nedaří životu. Tam se rozprostře šero, vlhko a mlha.

      A tak krajinu potáhl na dlouhá léta potemnělý opar. Rostliny, keře i tráva zde přestaly růst nebo uhynuly, zvířata odešla jinam a snad i skály zesmutněly. Jenom vysoký buk se dál tyčil do výše, listy mu opadaly a on začal zevnitř trouchnivět.

        Až jednou.

      "Tlip, tlipiti tlip, tlipiti tlipiti tlip…" z dálky bylo slyšet zvuky, které připomínaly podupávání jako při tanci.

      Bukin pomalu pozvedl svoji seschlou korunu a trochu otupěle se zadíval do dálky. V mlze zahlédl pohybující se slabou záři, která se přibližovala. Byla to mladá dívka s dlouhými třpytivými vlasy až ke kolenům. Jen tak si lesem poskakovala v tanečním kroku a vlasy jí poletovaly do všech stran. Jejich odlesk prozařoval okolí.

A bylo slyšet:                                               "Ohniví mužíčci i skřítci mechoví,

                                                               mají své domečky, bydlí tu v podkroví,

                                                                                 tajemství skrývají,

                                                                                 rostlinkám zpívají,

                                                                                 voňavým fialkám,

                                                                          křehounkým sněženkám,

                                                                    žijí tu společně, žijí tu statečně…"

         Bianka často chodila do lesa, tančila kolem pařezů nebo přeskakovala přes potok. Jednoho dne se zapomněla a dotančila až ke strmým skalám. Překvapeně se zastavila a rozhlédla, kde se to vlastně ocitla. Před ní stál zčernalý strom. Chvíli ho obcházela a přemýšlela:

         "Co se mu asi stalo, není nemocný?"

         Pocítila lítost a najednou ho prostě objala.

         "Co se mu přihodilo, že tady musí žít sám na takovém opuštěném místě. Možná proto onemocněl?"

        V ten moment se rozhodla: "Budu ho léčit! Babička přece také chodí k lidem do zahrad a ošetřuje nemocné stromy."

        Bianka byla zkrátka půvabná a čistá bytost. Pohled jejích očí uměl pohladit a snad i uzdravovat, jako voda ze studánky z pramenů v horách. Stejně tak, jako laskavost v jejím srdci. Dívka často chodila s babičkou do bukového háje, kde od malička vídala zdravé statné buky. Povídaly si o posvátných stromech, jejich plodech i vzácném dřevě.

         Bukin se mračil. Opět něco nemilého zabrblal směrem k Biance, ale už v sobě neměl dostatek síly. Navíc Bianka jeho slova nedbala. Pravidelně přinášela léčivá hnojiva nebo ošetřovala kořeny, větve i kůru.

        Její doteky, kterými natírala hojivé bahno, záře z vlasů, když k němu pokaždé přitancovala nebo její líbezný hlas, když k němu promlouvala, v něm začaly probouzet podivné teplo. Občas, když ji zahlédl, jak prochází skrze mlhu, ucítil uvnitř sebe ten zvláštní plamínek. Když některé dny nemohla přijít, plamínek se vytrácel. Třpytky z jejích vlasů, když se opřela zády o strom a chvíli odpočívala, hojily a oživovaly jeho rány. S každým pocitem tepla se s ním točil celý svět. Černokněžník Bukin se totiž zamiloval. Nebylo divu, do krásného stvoření jako byla Bianka.

         A proto mlčel. Něco bylo jinak. Zlý duch, který celý život obýval v dutině buku slábl. Hejno motýlků, které se objeví vždy, když se zamilujeme, mu poletovalo uvnitř kmene a láska, kterou poprvé v životě zažíval doslova vyháněla zlého ducha především z koruny stromu. Z místa, odkud zaznívala nemilá slovíčka …

                                     to se nepovedlo,                                          to je hrozné,

               to je otrava,                                    jen já,                                                        ty jsi nemehlo,

                                         nesnáším to …

                      …se pomalu vytrácela a místo nich se v koruně stromu začínala objevovat jiná slůvka …

               děkuji,                                                                  prosím,                                promiň,

                                       líbí se mi,                 jsem rád,                         přeji ti,                            pomůžu ti.

         Dny plynuly, půda byla stále ještě zmrzlá po zimě, ale Bianka se již několik dní u skal neukázala. Žádná pohybující se záře, žádné veselé prozpěvování ani vůně léčivého bahna. Krajinou se opět rozprostřelo to zvláštní ticho a Bukin dostal strach:

          "Co když už ji nikdy neuvidím, co když se jí něco přihodilo. Mám o ni starost."

                                                                               MÁM O NI STAROST?

                                                                                            O NI?

                                                                                       STAROST?

           Byla to opravdu slova Černokněžníka Bukina, který teď ustaraně volal do ticha…

           "Bianko, kde jsi, vrať se, PROSÍM, PROSÍM!"

          To volání bylo slyšet nejenom u strmých skal, ale rozléhalo se po celém lese. Zajíci, veverky, srnky, lišky i kuny nastražili svá ouška a poslouchali. To žalostné volání uslyšelo i jedno ze sojčat, které tehdy s mámou sojkou odletělo. Vyrostla z něj již silná a statečná sojčí slečna, a tak se vydala za hlasem.

          "Rád tě vidím", oddechl si Bukin, když se sojka posadila na jednu z jeho větví.

        "Co se to tady stalo?" překvapeně se sojka rozhlížela. Jako malá nerozuměla tomu, proč museli jejich domov v tak útulné části lesa opustit. Pamatovala si stále tu omamnou vůni pryskyřice a lesních jahod. Ale nyní zde bylo pusto.

          "Byl jsem sobecký, myslel jen na sebe, všem jsem ubližoval," slyšela sojka tichý hlas.

          "Mám strach, že budu zase sám, že jsem vyhnal i Bianku. Je mi to líto, je mi to VŠE moc líto."

                                                                                  "PROMIŇ MI TO."

        A v ten okamžik vykouklo za mraky milé a mocné slunce, které vyslalo k zemi zářivý a teplý paprsek slunečního svitu. Na blankytně modré obloze se rozprostřely červánky a začal padat narůžovělý déšť, který postupně rozpouštěl hustou mlhu.

           Láska a dobře míněné slovo mají větší moc než všelijaká zaklínadla či kouzla.

         Bianka se brzy vrátila. Pomáhala doma totiž nemocné babičce. Jakmile spatřila strom, jehož kůra měla opět zdravou bílošedou barvu a ze země vyrašilo pár zelených stvolů trávy, usmála se. Věřila, že každý může dostat druhou šanci, a že i v nejhlubší tmě se vždy skrývá zrníčko naděje. Později se s ní vrátilo i několik zvířat a společně ho začali nově přezdívat Čarokněžík Buko.