Jabloňka Květoňka

        Jak je již známo a ve starých kronikách psáno, zámecké zahrady jsou vznešeným místem, kam se po dlouhá staletí chodili procházet králové, kněžny i vévodové. Do těchto zahrad byly vždy pečlivě vybírány vzácné keře a stromy z dalekých zemí.

        V zahradě, která patřila královně Olívii vyrostla však obyčejná planá jabloň. Snad proto, že některý z ptáků upustil jadérko ze zobáčku, když ochutnával plody ovocných stromů za branami zámku, nebo to bylo už tak nějak dáno jejím osudem. Královna si tento strom velmi oblíbila, neboť to sice byla obyčejná planá jabloň, ale její květy, které každý rok hojně obsypaly doslova celý strom, byly tak půvabné, že se vyrovnaly kráse ojedinělých šlechtěných keřů. Jabloňka Květoňka se tak právem stala součástí tohoto zámeckého parku.

      V měsíci květnu se zahradou nesla opojná vůně a lechtala do nosu snad každého kolemjdoucího. Bylo to spíše pohlazení jemného závanu, který dokáže vykouzlit úsměv na rtech. Také zámecký včelař zachytil onu vůni, když se vydal na kontrolu svých svěřenkyní, které mají v tento čas mnoho práce. Opilují a sbírají nektar všude v okolí a on rád poslouchal jejich špitání:

"Nektar z hortenzie letos chutná tak slaďounce."

"Já dnes byla na okrasné třešni."

"Odlétám k magnoliím."

      Nejvíce rojení však bylo u Květoňky. Nejen vůně ale i chuť a bohatost nektaru na jabloňových kvítcích vábila pilné včelky sběratelky: "Květoňka je dokonalá, má hezky štíhlý kmen, když se dotkneme jejích bílo-růžových lístků, je to jako sáhnout si na hedvábí," bzučely včeličky jedna přes druhou.

        Z plané jabloně opravdu vyrostl překrásný strom, stejně jako ze zámecké princezny spanilá slečna. Večer, když se dění v zahradě i zámku zklidní, tajně vyjíždí k lesu na svém divokém koni.

       Princezna Darija se vždy alespoň na chvíli po vyjížďce posadila na lavičku vedle Květoňky. Zdálo se, jako by se jedna druhé svěřovaly. Život na zámku i v zámecké zahradě se totiž nám prostým lidem zdá být na první pohled lákavý. Keře, stromy i květinové záhony jsou pečlivě upraveny, zastřiženy do přesných tvarů, větve stromů zkráceny na patřičnou délku. Květy musejí mít výraznou barvu i tvary.

    Stejně tak i vzhled a chování princezny podléhá přísným pravidlům dvorní etikety. To, jak se má oblékat, česat, vypadat vždy upraveně, příjemně a usměvavě. A to je někdy velmi těžké.

          Květoňka za dlouhá léta v zámecké zahradě cítila, že musí být každý rok zase plná úchvatných květů, aby se královně Olívii zalíbila, a stejně tak i princezna Darija cítila, jak sebemenší nečistota, ošklivost nebo občasný smutek nejsou dovoleny.

         Špínu a nečistotu neměla ale vlastně Květoňka vůbec ráda. V teplém letním období, kdy se často objevují bouřky a přívalové deště, byla jabloňka trochu nesvá:

         "Ach, zase ten prudký déšť. Můj kmen bude celý umazaný od bláta," nešťastně ševelila. "Nesnesu na sobě to špinavé listí od prachu."

        Co ale měla ve své oblibě, byla starostlivost a péče zahradníka Jakuba. Na jaře vždy svědomitě zastříhával její větve a upravoval košatou korunu, aby nové pupeny, lístky a poté i květy mohly každoročně zdobit její jedinečný vzhled. Někdy na něj dokonce povolávala, když jiné dny ošetřoval ostatní zeleň v parku.

          "Jakube, zdá se mi, že spodní větve visí až moc dolů pod tíhou jablíček. Poprav je prosím!"

        Nebo: "Jakube, nevidíš na mých listech nebo kmeni nějaké larvy nebo vajíčka? Bojím se škůdců a housenek, aby mě moc neokousali a nezošklivili."

          Květoňka nebyla nijak panovačná ani pyšná, jen prostě potřebovala být stále dokonalá.

         Darija v těchto dnech trávila hodně času se svým dvorním učitelem. Zatím co komorné a švadleny pečovaly o její šaty, střevíčky a účesy, princezna se musela dlouhé hodiny učit klidnému a vybranému mluvení a konverzaci. Jaké věty používat při důležitých návštěvách, jak mluvit se svými poddanými nebo jak si povídat s princem na plese.

      Před několika lety se ale náhle rozstonala, a tak královna povolala lékaře a uznávané léčitele. Princezna byla velmi bledá, hodně unavená, jako by ztrácela radost ze života. Tabletky a mastičky princezně moc nepomáhaly. Jediné chvíle, kdy cítila úlevu a hřejivý pocit u srdíčka bylo, když při večerním teplém vánku seděla pod Jabloňkou na lavičce. Vítr jí hladil tváře, čechral vlasy, někdy dokonce nadzvedl sukni a ona se na chvíli pousmála. Alespoň na chvíli se totiž cítila volná. Volná právě jako ten vítr.

       Toho večera procházela zámeckým parkem bylinkářka z nedalekého městečka. Když uviděla Dariju sedící pod rozkvetlou jabloní, jak se choulí pod přikrývkou na lavičce, přisedla si k ní:

      "Milá princezničko, copak tady tak pozdě večer sedíte? Ale je tady krásně, brzy se už rozsvítí první hvězda na obloze."

       "Ach babičko, nevím, co se mnou je," řekla Darija.

      "Mé tělíčko najednou ztěžklo pod tíhou nějakého pláště a já ho nedovedu svléci". Položila hlavu na rameno babičce Aloisii a chvíli společně pozorovaly mraky na obloze. Babička pokračovala:

      "Zavři si teď na chvíli oči, zhluboka se nadechni a vydechni a zkus si vzpomenout, co jsi ráda dělala jako malá holčička. Hrála s panenkami nebo malovala nebo házela míčem v trávě ..."

       Darija se začala usmívat, oči se jí rozzářily a protáhla si nohy zasunuté pod lavičkou.

      "Měla jsem ráda jízdu na poníkovi, vždy ho musel tatínek pan král upomínat ať klidně běží, když se mnou rozverně poskakoval," vzpomínala princezna.

      "To muselo být zábavné," řekla Aloisie. "Tak si teď chvíli představuj, že se to děje i nyní, vzpomeň si na tu radost a vše co jsi tehdy cítila".

     A princezna se usmívala, uvolněně si protahovala ruce i nohy a zhluboka dýchala. Zase se cítila šťastná!

    "Možná bych k vám zítra mohla přijít na návštěvu na odpolední čaj a promluvit s maminkou královnou, zda by opět svolila pořídit Vám koně," přemýšlela Aloisie.

       Darija babičku objala, a ta se ještě při loučení zeptala: "A co ten plášť, co tě tížil?"

    "Když jsem jela na poníkovi, tak ho vítr odvál pryč," zvolala princezna, když utíkala zpět do své komnaty.

     Královna Olívie brzy pochopila, že při všech povinnostech a přísných pravidlech, které musela její dcera dodržovat, potřebuje princezna občas nechat projevit svoji živou povahu, a tak jí povolila jízdu na divokém koni.

           Za pár let na konci léta po vydatných bouřkách a prudkých deštích bylo všude dostatek vody, a tak se i zámecké fontány, kaskády a vodotrysky rozezněly hlasitým šuměním a tryskáním. Některé stromy a keře již odkvetly a na jiných se začaly objevovat první plody. Také Květoňka se pyšnila načervenalými jablíčky. Byla vždy lesklá, roztomile malá a správně kyselá. Planá jabloň má mít totiž správně svá jablíčka kyselá až trpká. Služebnictvo v zámecké kuchyni je přidávalo spíše do likérů, nebo ke krmení ptáků, právě proto, že nebyla vůbec sladká.

      Zámecký včelař se vydal opět navštívit své svěřenkyně a po cestě si utrhl jedno jablíčko od Květoňky. Těšil se, že ochutná jako každý rok její kyselé plody, po kterých se mu jazyk vždy lehce smrskne. Jenomže letos se tak nestalo. Jakmile si kousl do jablíčka, necítil žádnou chuť.

         A to bylo zvláštní! Další dny spolu s Jakubem důkladně Květoňku prohlédli od shora ke spodu, ale nic špatného na jablůňce neobjevili.

        Zahradník Jakub věděl, že něco není s Květoňkou v pořádku, ale nemohl přijít na to, co by to mohlo být. I Darija se snažila chodit častěji za Květoňkou, posedět chvíli na lavičce v její blízkosti a rozmlouvat s ní. Ale nikdo netušil, čím to je, že jablíčka od Květoňky ztratila svou chuť.

      Jakub se proto vydal do blízkého městečka za ostatními sadaři, zda by uměli oni poradit. Pomalu přicházel podzim, jablíčka postupně opadala a zbytek zahradník otrhal. Protože stále nikdo nezjistil, proč se chuť z jablíček vytratila, začali všichni doufat, že třeba další rok, tomu bude jinak.

      Princezna ale často nemohla večer usnout, přemýšlela nad jabloňkou, proč se každý rok veselili z jejich květů i plodů, a letos tomu prostě tak není. Měla o Květoňku také trochu obavy, zda ji nesužuje nějaká skrytá choroba a nemuseli by ji, nedej Bůh, pokácet.

       Ještě pár dní počasí Dariji umožnilo podzimní večerní projížďky na koni, a tak se zastavila na chvíli u jabloňky. Vždy ji laskavě pohladila po kmeni a zadívala se nahoru do koruny stromu. Náhle uslyšela za zády hlas Aloisie: "Princezničko, přišla jste se opět podívat na první hvězdičku na obloze?"

      "Milá babičko, tak ráda Vás opět vidím. Nevím si rady, něco se děje s Květoňkou, její jablíčka nemají žádnou chuť."

     "To je zvláštní", řekla babička. "Posaď se na chvíli ke mně na lavičku," dodala. "Něco mě napadá," přemýšlela nahlas Aloisie.

     "Původní stromy planých jabloní rostly převážně poblíž lesů nebo širokých luk ve volné přírodě. Jejich větve se rády roztahovaly jak do výšky, tak do délky, byly různě zkroucené, přesně tak, jak je příroda nechala růst. Občas měly kořeny nebo kůru poškozené od vichru nebo lesních zvířat, ale tak tomu bylo správně. Proto se jim říká planá nebo i někdy divoká jabloň," vyprávěla babička.

       Princezna se prudce otočila k Aloisii a jejich oči se setkaly. Najednou vše dávalo smysl.

      "Ona potřebuje být zase sama sebou, jako jsem to měla já, když jsem onemocněla," zvolala Darija.

     ANO, bylo tomu tak. Květoňka byla prostě svým původem planá divoká jabloň. I přesto, že od malička vyrůstala v zámecké zahradě, byla opečována a zkrášlována jako ostatní vznešené a vzácné stromy i keře, někde hluboko uvnitř svého kmene cítila, že to není ONA.

     A možná stejně jako princezna cítila tu tíhu pláště, který je obě tížil. Byla přeci jen oblíbeným stromem královny Olívie. A nechtěla ji zklamat. Možná proto se bála, aby nepřišla o její přízeň? Měli by ji v království i tak stále rádi?

                                                                          V království ji I TAK měli rádi!

     Královna, zahradník Jakub i princezna teď častěji sedávali na lavičce u Květoňky, která zpočátku jejich slovům moc nerozuměla.

      "Někdy Jakube jen tak tu naši jabloňku pozoruji a myslím, že by jí i docela slušely delší větve, povídá královna, "nechej je letos prostě volně růst."

     Nebo jindy Darija: "Jakube, dočetla jsem se v knihách, že hodně vody i bláto naopak stromům pomáhá a vyživuje kořeny."

      A když se v dalším roce na jedné z větví dokonce usadil včelí roj, jabloňka Květoňka se již nebála, že by ji hnízdo mohlo poškodit. Byla ráda, že si včelky našly nový domov právě u ní.

      A hádejte, co jablíčka? Jakou měla chuť?