Modřinka a vzdušné kořeny
Byl únor, jeden z těch klidných měsíců v roce, kdy příroda odpočívá a energie stromů a rostlin se stáhne do půdy ke kořenům. Na povrchu v lese se zdánlivě nic významného neděje, kromě občasné vichřice či hustého sněžení. Zato hluboko v půdě začíná klíčit nový život.
Stejně tak, jako se děťátko rodí z bříška a srdíčka maminky, tak se lesní stromky zrodí z Matičky Země. Po celý svůj život dodává nejprve semínku, poté malému stromku a v dospělosti urostlému stromu skrze kořeny v půdě výživu a vláhu. Stejně tak to bylo i s Modřinkou.
Malý stromek modřín postupně sílil ve svahu nad potokem hned vedle lesní pěšiny. V jeho okolním společenství se nacházely i jiné druhy stromů, jehličnaté smrky i borovice nebo listnaté duby a buky. Během té doby, co Modřinka postupně vyrůstala z malého školkové stromečku ve štíhlou slečnu s rozvětvenou korunou, nedalo se přehlédnout, že její spodní část kmene nevypadá stejně jako u ostatních. Dva z jejich kořenů totiž vyčnívaly nad povrchem a stočily se do podivného tvaru nevzhledné kapsy. Modřinka byla prostě rostlá JINAK! Zatím co ostatní stromy měly buď krásně hladkou kůru nebo s jemnou pravidelnou strukturou, ona měla spodní část kmene takto pokřivenou. Navíc jí dole u země trčelo několik tenkých větviček do všech stran a připadala si jako strašidlo.
Často zaslechla nemilé šeptání od ostatních, které vítr nesl krajinou: "Podívejte na ni, co ji to tam narostlo, vypadá to jako boule, ta je ale nešikovná, a ty větve dole, modříny přece mají mít pěknou hustou korunu až vysoko nad zemí, no ta se tedy nepovedla."
Modřinka byla smutná. Čím častěji foukal vítr, tím častěji se nepěkná slovíčka vkrádala hluboko pod její kůru. Míza uvnitř kmene nemohla zdravě proudit ke každé větvi, jak byla celá nesvá a stažená ve svém tělíčku. Míza tak nemohla dostatečně vyživovat celý strom, a tak jí také každé jaro vyrostlo jen pár nových šišek.
Měsíce ubíhaly, rok s rokem se sešel a mladá slečna lesního společenství si už prostě pomalu zvykla na to, že je jiná, možná i neužitečná a začínala si myslet, že je tady v lese vlastně k ničemu.
Předminulý podzim se ale již brzy v říjnu ochladilo, mnohem dříve, než tomu bylo jiné roky a listy stromů ještě moc neopadávaly. Zato se začaly krásně zbarvovat do červena, žluta i oranžova. V té době také Modřinka dorostla zrovna do takové velikosti, že její spodní větvičky, které tak dříve nevzhledně trčely do všech stran, najednou utvořily kolem jejího kmenu pravidelný kruh. Také se o něco více ještě prodloužily a porostly hustými jehličkami.
Jednoho dne, kdy podzimní sluníčko pořád příjemně hřálo, se děti z nedaleké vesnice vydaly s paní učitelkou na výlet do lesa. A tehdy se stalo něco zvláštního.
Děti se rozeběhly po lese, sbíraly klacíky, šišky, kamínky, stavěly domečky pro skřítky a radovaly se ze všech pokladů, které zrovna našly. Evička s Dituškou přiběhly před Modřinku a zůstaly v úžasu stát:
"Jé, podívejte, ten stromeček má krásnou sukýnku, vypadá jako lesní víla, my chceme taky takovou barevnou sukýnku, paní učitelkooo".
Ostatní děti se seběhly k oběma holčičkám. Stály před Modřinkou a nadšeně si prohlížely tu krásu. Byla to vážně nádhera. Spodní větve obrostlé kolem dokola byly obsypané zbarvenými jehličkami. Větvičky se pohupovaly ve větru nahoru a dolů a Modřinka vypadala jako tanečnice se žlutou sukýnkou. Protože sem tam ještě na jehličkách zůstaly kapičky z ranní rosy, třpytily se na sukýnce jako perličky.
Paní učitelka se chytla s dětmi za ruce a začaly kolem Modřinky tančit, poskakovat a zpívat:
"Máme tady Modřinku,
co má žlutou sukýnku,
je to lesní krasotinka,
roste tady od malinka."
Modřinka byla šťastná, pohlédla dolů k zemi a opravdu vypadala jako nastrojená lesní víla. Chvíli tomu nemohla uvěřit. Ona a hezká? A zrovna ji si děti oblíbily? Po dlouhé době se opět zaradovala. A radovala se čím dál častěji. Děti ji totiž začaly pravidelně při každé procházce do lesa navštěvovat a chtěly zpívat její písničku.
Po několika týdnech listí ze stromů již zcela opadalo. Paní zima převzala plně vládu nad krajinou a lesníci obstarali zásoby v krmelcích pro zvířata. V lese bylo sucho, chladno, příroda se chystala ke spánku a odpočinku.
Jen Modřinka byla celá nesvá. Matička příroda je spravedlivá ke všem stejně, a tak také naše lesní tanečnice přišla o svoji sukýnku. Chyběla jí pravidelná pozornost a obdiv dětí. To, jak za ní vždy utíkaly, hladily ji. Stala se prostě jejich kamarádkou, kterou měly rády, obdivovaly ji, i když byla jiná. Začala cítit strach, že ji teď přestanou navštěvovat a ona bude zase sama.
Obavy Modřinky však neměly dlouhého trvání. Sotva z oblohy začaly poletovat sněhové vločky, právě ty, co jsou hodně velké, chundelaté a nadýchané, co vypadají jako by jemná pírka shazovali nezbední andílci z nebe, pokryly větvičky holé sukýnky.
Lesní tanečnice s barevnou sukýnkou se proměnila v zimní princeznu s nadýchanou třpytivou sukní. Děti se i nadále při svých zimních radovánkách těšily z Modřinčiny přítomnosti, jen trochu pozměnily písničku:
"Máme tady Modřinku,
má třpytivou sukýnku,
je to zimní princeznička,
roste tady od malička."
Sněhu stále přibývalo, až se lidé v lese již museli doslova brodit závějemi. To není zrovna příjemné období pro zvířecí obyvatele lesa. Běhání a skákání je v tento čas pro zvěř velmi namáhavé a snaží se také najít alespoň nějakou malou potravu. K tomu se navíc po dlouhé dny již v lese usadila pořádná vichřice. Zvířátka marně hledala alespoň nějaký úkryt, kam by se schovala.
"I propánajána, chudáček," zvolala potichu Modřinka. V dálce uviděla pomalu se pohybující kouli, ze které trčely dvě dlouhé uši, malý čumáček a omrzlé fousky. Polní zajíc se zřejmě vydal hledat nějakou skrýš v lese, protože pole a louky už byly celé pokryté sněhem a ledem. Chvíli to už vypadalo, že nemá sil se dál prodírat sněhem. Jak poskočil v závěji, začal se celý kutálet z kopce dolů. A rovnou mezi kořeny Modřince.
Právě ty kořeny, které tak nevzhledně vyčnívaly celá léta nad zemí u jejího kmene. Nyní to bylo jedno z mála míst v lese, kam se mohl zajíček schoulit, které ho mohlo uchránit před vánicí, zimou a těžkým sněhem. Kořeny stočené do vyboulené kapsy sloužily nyní jako malinký domek pro zmrzlého zajíčka.
Kořeny Modřinky, které mu zachránily život!
Na druhý den lesníci u Modřinky objevili v její skrýši malého obyvatele a přinesly mu pár jablíček a mrkví. Značkovací křídou Modřince na kmen namalovali kolečko s čárkou, jako symbol medaile za zásluhy. Modřinka byla šťastná, opět měla důvod k radosti a pomalu začala přemýšlet nad tím, že může být mnohému v lese užitečná, že je krásná a vlastně i výjimečná, přesně tak, jak je UROSTLÁ.
Letos na jaře se tráva opět zazelenala a větve stromů obrůstají nové šťavnaté lístky. Na listnatých stromech se objevují pupeny a na jehličnanech malé šišky. Letos na jaře se Modřinka neobvykle rozrostla o další větve, na kterých se navíc objevilo velké množství nových malých šišek.
To láska dětí, jejich pozornost, doteky a radovánky z modřinčiny sukýnku, to pocit vděčnosti od lesníků, kteří byli šťastní za modřinčinu ochranu pro lesní zvířátka, uzdravila a rozproudila mízu uvnitř kmene.
A lesem zazněla písnička, která se nesla krajinou:
"Máme tady Modřinku,
má zelenou sukýnku,
je to lesní krasotinka,
roste tady od malinka,
zachránila zajíčka,
malujem jí srdíčka."